THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak takhle by to celkem i mohlo jít. Pětice pocházející z americké Pensylvánie se na svém druhém albu ukazuje jako těleso schopné výrazněji promluvit do současného metalcorového dění. Její diskusní příspěvek sice nepatří k příliš objevným, ale schopnost vyvolat zvýšený tep v sále, kde se to hemží čím dál více uniformními referáty, mu rozhodně nechybí. Skupina, jejíž stylové zaměření se dá lehce odhalit už jen podle názvu TEXAS IN JULY, si vás dokáže naklonit slušně dynamickými natlakovanými kytarovými riffy, stejně tak více než solidně zvládnutou melodikou, což ve spojení s účelně vystavěnými skladbami dává velice nadějný základ. Rytmické změny nejsou nikterak násilné, nálada a celkový feeling nahrávky lze kapele bez problémů věřit a album tak jako celek postrádá vysloveně slabých míst. Na druhou stranu ani nenabídne nějaké výraznější vrcholy, ačkoliv taková „No Greater Love“ svým přímočarým tahem rozhodně nepostrádá hitové ambice a to samé platí i pro „Our Freedom“ s nakažlivým hopsavým rytmem. TEXAS IN JULY tady jsou hlavně pro mladší přívržence tvrdé muziky, ale ku prospěchu věci rozhodně slouží fakt, že jejich hudba postrádá onen podbízivý podtón, toliko typický hlavně pro mladé představitele dnešních trendových směrů v metalové hudbě. Tím pádem by poslechem „One Reality“ neměli pohrdnout ani ti „dříve narození“ posluchači, kteří nezastávají názory typu „vše dobré již bylo vymyšleno“ a nemají problém dát šanci i mladším interpretům.
6,5 / 10
One Reality (2011)
I Am (2009)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.